Chalupář Karel
(člověk Karel)

Než si vysvětlíme proč v našem dalším povídání o historii našich vesniček Trávníku a Naděje začínáme nejslavnější osobností v dějinách Českého státu, králem českým a králem a císařem římským (ve zkratce). A to ještě v článku nadepsaném „Chalupář Karel“. Abychom tento záměr uskutečnili, zaměříme se hlavně na osobnost Karla, jakým byl člověkem.
Můžeme se domnívat, že se člověk jeho historické velikosti zabýval takovými záležitostmi, jako my, obyčejní chalupáři? Zbyl mu kousíček místa ve starostech nejen o České království, aby se zajímal o místa, kde by si odpočinul a které měl rád? Není mnoho možností, jak se s tímto záměrem vyrovnat. Proč se tím vůbec zabýváme? 

Obr. č. 1

Jedním z důvodů našeho psaní je, že místem kde se tak mohlo stát, je hrad na hoře Oybin (obr. č. 1), v době Horní Lužice Ojvín. K hradu se ještě příště vrátíme, ale pro ty, kteří to nevědí, přes Krompach je to z Trávníku a Naděje „co by kamenem dohodil“. Trosky na obrázku jsou zbytkem hradu,
který nechal jako své přechodné sídlo postavit král Karel IV. Najdou se i tací, kteří si myslí, že šlo o „rekreační chalupu krále“. To je hlavní důvod.
Zůstaneme u původní představy, která pravdivě vzpomíná, že zpravidla rodiče dnešních chalupářů s námi dětmi v našich vesničkách byli rekreanty, kteří do chaloupek a domků jezdili ponejvíce v létě na dovolené. Ano tak to po r. 1945 opravdu bylo.
V každém případě je náš chalupář člověk, který má rád Lužické hory a jejich přírodu. Má také pečlivý vztah k chaloupce, ať roubené, nebo zděné. Setkává se zde se svými přáteli a podílí se na zkrášlování životního prostředí a přírody v okolí chaloupky. Chalupaření není záležitost laciná.

Mohl člověk jménem Karel, původně Václav ve 14. století chalupařit?
To může alespoň částečně napovědět jeho obličej. Pokusíme se hned z počátku si představit, jak člověk Karel vypadal, jaký měl obličej podobně, jak tomu je na naší občanské fotografii, která ale nic takového mnohdy ani nenaznačuje. Pokusme se o to.

Obr. č. 2 a č. 3

Na obr. č. 2 a č. 3 jsou dvě busty Lucemburků od Petra Parléře, z doby mezi r. 1375 - r. 1378. Obličej krále (obr. č. 4) je z votivního obrazu (votivní - zasvěcený), který objednal pražský arcibiskup a kancléř (zastupoval i krále v nepřítomnosti) Jan Očko z Vlašimi v r. 1371 do kaple roudnického arcibiskupství. Je z doby, kdy král ještě žil (bylo mu 55 let, †1378). Dvě pískovcové busty pocházejí z triforia Svatovítské katedrály.
 Busta vpravo je kopie busty z triforia, je umístěna v muzeu hradu Oybin (Ojvín) u Žitavy v Německu. Pro nás v Trávníku a Naději je to „za humny“ (nedaleko za vsí).
(Triforium naleznete na adrese Triforium katedrály svatého Víta – Wikipedie (wikipedia.org))

Obr. č. 4 
(Obrázek je stranově převrácený, černobílý výřez)

Nemusíme být znalci české historie abychom věděli, kdo je otec a kdo syn. Ti co váhají, mohou se pokusit porovnat podobu obličeje z bust a výřezu z obrazu. Pro ulehčení rozlišení podoby je obrázek černobílý, stranově převrácený. Všechny tři tváře jsou lucemburské?!

Král Jan Lucemburský je na obr č. 2, na obr. č. 3 a č. 4 je jeho syn Karel IV. Vyobrazení obličeje není fiktivním obrazem (neexistující, smyšlený). Je to vlídná tvář a chytrý pohled muže mladšího než 55let. Možná se přikloníme i k věku 34 let (r. 1350 - ještě před úrazem).

 V té době byl král Karel urostlý rytíř, skvělý jezdec na koni, oblíbený vladař a od 26. listopadu 1346 i římsko-německý král. Od svých sedmi let byl ženatý, protože jej otec, král Jan „úředně“ oženil se stejně starou francouzskou princezničkou Markétkou – „u nás“ Blankou z Valois. S Blankou prožil společně část dětství a později, po roce 1333, kdy se vrátil domů do Čech s královnou Blankou, se jim narodila v r. 1335 dcera Markéta Lucemburská. Spolu kralovali  dalších patnáct let. Královna v r. 1348 zemřela. 

Obraz zhotovili nejméně dva malíři z dílny mistra Theodorika.
(†před 8. březnem 1381, byl dvorním malířem Karla IV., bydlel na Hradčanech. Od r. 1359 zde vlastnil dům (dům čp. 185/IV nad Úvozem na Hradčanském náměstí). Obraz objednaný arcibiskupem Očkem je v Národní galerii v Anežském klášteře).
( Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi - Národní galerie v Praze nikdy nezavírá | Česká televize (ceskatelevize.cz))

Obr. č. 5

Karel IV. dokončil výstavbu Karlštejna v r. 1365, někdy v té době byla dokončena vnitřní výzdoba hradu. Na stěnách kapitulního kostela Panny Marie jsou fresky předávání ostatků králi, podle předlohy z r. 1357 (výřez obr. č. 5), to by již mělo Karlovi být víc jak 40 let. Po těžkém úrazu byly jeho obrazy namalovány z levé strany, aby nezachytily doživotní následky tohoto zranění. Karel IV. své vyobrazení nepochybně „autorizoval“.

 
Obr. č. 6 a č. 7

Usuzovat podle tváře na obraze, nebo z busty doby středověku o tom jaký to byl člověk a jaký měl vztah ke svému okolí, ve kterém žil, je obtížné a i zavádějící. Vždy záleželo na tom, jakou vlastnost velmože obraz sděloval. Obrázek Jošta Moravského - Lucemburského (obr. č. 6 a č. 7) to vyjadřuje jasně.
Jošt Moravský (Lucemburský), prvorozený syn Jana Jindřicha, bratra Karla IV., jak o tom píšeme dále, byl moravský markrabě, braniborský kurfiřt a římský král, ještě před Zikmundem Lucemburským.

 Pravda je, že výraz tváře krále Karla na všech uvedených vyobrazeních dává tušit, že to byl člověk rozvážný a k lidem vstřícný. Jeho vzdělanost na tu dobu byla mimořádná. Podle množství svých rozhodnutí, týkajících se běžného života a přírody, ve které žil, rozhodoval moudře. Nebyl despota, ale rozumný vladař. Pokud si myslíme, že by mohl zvolit nám blízký Oybin - Ojvín, jako letní sídlo pro odpočinek své královské rodiny, možné to je. Ověříme to ještě.
 
 

Obr. č. 8
(Kralevic Karel cestuje do Parmy- z filmu Slasti Otce vlasti)

Slasti.Otce.Vlasti.1969.1080p.WEB-DL.H264-R.i.H - online ke zhlédnutí a stažení - Přehraj.to (prehrajto.cz)

Jedním z důvodů, proč zde píšeme o Karlu IV., je dost významné výročí, které nás v „tichosti“ minulo v říjnu tohoto roku (obr. č. 8).  V té době uplynulo 690 let od návratu Karla IV., prvorozeného syna českého krále Jana Lucemburského, zpět do Českého království.

Současně, protože uplynulo 707 let od Karlova narození, jde také o dobu, kdy byl sedmiletý synek Jana a Elišky Přemyslovny (obr. č. 9), křtěný jako Václav, v důsledku rodičovských neshod odtržen králem od matky a převezen z Křivoklátu (obr. č. 10)

Obr. č. 9
(busta z triforia)

 do Paříže, kde byl jako člen rodiny francouzského krále Karla IV. Sličného vychováván, zřejmě v hradu  Château du Louvre, který byl původně obranným hradem na periferii, ale rozšiřováním Paříže se dostal do jejího dnešního centra (obr. č. 11).

 V r. 1323 tam stál původní, avšak přestavěný hrad, který již nebyl obranný. Byl již spíše vylepšený nastupující renesancí, oproti Křivoklátu, který byl gotickou pevností, na kterou později Karel IV. dost nerad vzpomínal, ale později tam rád pobýval.

Obr. č. 10 a č. 11
(Antonín Mánes Křivoklát 1835-Château du Louvre v r. 1616 ).

 V den korunovace královny Marie byl Václav současně biřmován, kmotrem byl král Karel IV. Sličný a tak Václav po něm získal jméno Karel IV. Ještě připomeneme, že královna Marie (vlastní jménem Lucemburská) byla sestrou našeho krále Jana. V tomto příbuzenském prostředí prožil Karel pět let, naučil se francouzsky, německy, latinsky, ale česky pozapomněl. Žil v prostředí počátků renesance, byl vychováván v hluboce náboženském prostředí velmi vzdělanými preláty. Poznal prostředí velkého královského dvora. Smůla asi byla, že král Karel IV. v jeho dvanácti letech zemřel.

Aby těch slavných výročí nebylo málo pohromadě, tak ve stejném obřadu korunovace byl také uzavřen sňatek mezi dětmi Karlem a Blankou (obr. č. 12 a č. 13 - z doby kdy byl Karel již králem). Toto vše proběhlo před 700 lety v r. 1323.

Obr. č.12 a č. 13

Tatínek Jan byl velmi aktivní člověk, vedl značně nákladný život. Uvádí se, že „neznal cenu peněz“. Byl rytíř, rád se prezentoval v turnajích, na královských dvorech byl vítaným společníkem a miloval krásné ženy. S titulem král Český a hrabě Lucemburský se pohyboval po celé Evropě, byl diplomat, zprostředkující vztahy mezi papežem a mnoha evropskými velmoži, napomáhal řešit jejich časté i vojenské střety, prosazoval lucemburské a francouzské zájmy a samozřejmě se snažil zvětšovat také svůj majetek.  
Ve Zbraslavské kronice zapsal Petr Žitavský: 
…Bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svoji věc s konečnou platností, povýší koho chce a koho nechce, zničí.

  
Obr. č. 14 a č. 15
(Podoby víly Meluzíny na středověkých artefaktech | Archeologie na dosah)

Na kralování Jana Lucemburského se v Praze mnoho památek nezachovalo. Jednou z nich, z pozdější doby druhé poloviny 15. století, je na Starém městě v Karlově ulici domovní znamení na stěně domu čp. 184 (obr. č. 14 a č. 15). Je zde vyobrazena víla Meluzína s hadím ocasem, která symbolizuje mytický příběh nadpřirozeného původu rodů Lusignanů, Lucemburků a Valois. Je umístěna na Královské cestě.

Z dějepisu spíše známe krále Jana v negativní podobě velmože chtivého peněz z daní a stříbrné urbury českého království a ze zástav královských hradů. 

Pravdou je, že se otec Jan, hrabě z Lucemburku a král Český, se synkem nejen v době jeho mládí „nemazlil“. Karel se s matkou, královnou Eliškou-Přemyslovnou již nikdy nesetkal, zemřela v r. 1330 v Praze.
Král a kralevic se pohřbu nezúčastnili. Otec v té době „tahal za pomyslné provázky“ právě probíhajících evropských příběhů, aby probíhaly ve prospěch Lucemburů, jeho dopravní prostředek byl rychlý, osedlaný kůň. Měl mnoho zájmů a potřeboval pomocníka. Pro příštího českého panovníka začala tvrdá a nebezpečná další škola středověkého života.

Obr. č. 16

Ve stejném roce povolal překvapivě král Jan obě děti Karla a Blanku (14 let) z Paříže do Lucemburku. K tomu došlo o rok později v r. 1331. Tím se blížíme k zásadnímu obratu v našem vyprávění. Karel na příkaz otce (samozřejmě s doprovodem), odjíždí zastupovat krále do bouřlivého prostředí místních městských válek v severní části Itálie. 

Podíváme-li se na mapu Římské říše, kde později panoval Karel IV. již jako císař římský (obr. č. 16), přesunuli jsme se do severoitalské Pávie, kde se měl syn setkat s otcem. Bylo to první místo, kde se mladičký králevic (15-17 let, v Lombardii tři roky, jen s titulem syn krále), těsně vyhnul smrti otrávením, která ale postihla značnou část jeho doprovodu. 

Doputovali do míst, kde devět severoitalských měst–Bergamo, Bobbio, Cremona, Miláno, Modena, Novara, Parma, Pavia, Brescia a Lucca vytvářelo panství s názvem  signoria (vládl signor, který měl „podpisové právo“-signoval). Římský císař Ludvík Bavorský potvrdil králi Janovi toto italské panství s tím, že město Lucca bylo uznáno v Říši jako lucemburské dědičné léno. To se ovšem některým městským státům nelíbilo – Verona, Florencie i Miláno se s tím nesmířily a na signorii v Lombardii útočily, všemi tehdy oblíbenými prostředky. Karel zůstal v Parmě a čekal na otce.

Obr. č. 17 (pevnost Montecarlo)

Král Jan v diplomatické „časové tísni“ ponechal syna v signorii vládnout. Karel se usídlil v Lucce, měl tam svojí kancelář s kancléřem Mikulášem Brněnským (advokát pracoval i pro otce), a dalšími šlechtici z Lucemburska a Francie. Otec ho svěřil do péče poručníkovi italskému hraběti Ludvíku Savojskému, který Karla zradil a z Parmy uprchl, jakmile došlo ke konfliktu. 

Není cílem našeho putování za mladým Karlem detailně popisovat mnoho i romantických událostí v Itálii, i když mnohé měly vliv na utváření Karlovy osobnosti, včetně těch lidsky potřebných. A o ty nám jde.  Směřujeme k jeho návratu do Čech, něčemu bychom se vyhnout neměli, právě pro tu charakteristiku příštího člověka-krále českého.

Obr. č. 18
(městský stát Lucca, 20km od moře, vinice na svazích Apenin)

Bylo mu 16-17 let. Prožíval dobu „Starců na chmelu“. Byl vychován v Paříži a choval se jako předrenesanční, hodně mladý rytíř. To je také období jinošských „vylomenin“. Když měl tu možnost, tak se jako normální kluk v tom věku obklopoval pokud možno přáteli blízkého věku.

 Byl chytrý, fyzicky urostlý a hezký. Byl vzdělaný, veselý a přitažlivý. 
Byl synem krále.
Byl v Itálii. 
(Obr. č. 18)

Této skutečnosti si byl vědom i historik a humanista Eneas Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. (1458—1464), když ve své České historii ne bez náznaku skrývané závisti uvedl, že se mladý Karel choval v Parmě „nevázaně, poskvrnil nemálo cizích lůžek a nezdržel se ani po otcových výtkách“ (Historia Bohemica, Coloniae).

Mladý Karel, jako člověk v této situaci obstál, byl lepší než otec. Nejen tím, že se dokázal domluvit a vytvořit pokud možno klidnější situaci obyčejných lidí žijících v signorii. Proto zde byl oblíbený. Musel ale prokázat, že je schopný bojovat a udržet signorii pro Lucemburky.

Zřejmě, aby posílil obranu Luccy, založil nedaleko pevnost Montecarlo (obr. č. 17). To se mu podařilo. V r. 1332 s pomocí přátel v Parmě soustředil vojsko 6000 vojáků a 200 rytířů v boji u Modeny. Potlačil povstání protilucemburské ligy. Před bojem byl pasován na rytíře a bojoval v prvních řadách. 

Obr. č. 19
(Codex Balduini Trevirensis-Balnuidum, svatba krále Jana a Elišky ve Špýru)

Pokud si obrázek zvětšíte, uvidíte, že autor obrazu si nedovolil znázornit 14ti letého Jana zakreslit menšího než 18ti letou Elišku.

Ponechme kralevice Karla bojovat za Luccu u pevnosti Montecarlo a poinformujme se o problému, který přímo předznamenal návrat Karla do Čech. 
Alespoň trochu připomeňme, jak se stal Jan králem.

Vrátíme se do r. 1310, tehdy se za přítomnosti Elišky Přemyslovny sešel český zemský sněm, který jednal o sesazení Korutance. Sněm se usnesl požádat římského krále Jindřicha VII., aby určil jako manžela Elišky Přemyslovny svého čtrnáctiletého syna Jana Lucemburského. To bylo v jeho pravomoci, ale jako rozumný otec odmítal poslat svého mladého a nezkušeného syna do Čech, kde pravomocně vládl král Korutanec a také věděl, že česká šlechta nechce nabízeného císařova zkušeného staršího bratra Walrama, ale nezkušeného mladého Jana Lucemburského. Následovalo složité jednání, jehož koncem bylo císařovo rozhodnutí ve prospěch Elišky Přemyslovny. Z rozhodnutí otce krále římského Jindřicha VII. se stal králem Českým.

 V srpnu se mladý Jan oženil s o čtyři roky starší Eliškou (18). Po vojenském nátlaku vojáků Jana Lucemburského, král Jindřich Korutanský s manželkou královnou Annou Přemyslovnou v prosinci r.1310 opustil Prahu a odebral se jako hrabě Tyrolský a vévoda Korutanský a stále král Český na svůj hrad Tyrol, v Itálii a těsné blízkosti Merána (obr. č. 20 a č. 21).

  
Obr. č. 20 a č. 21

Jan Lucemburský měl v prvním manželství s Eliškou pět dětí, které přežily dětství. Markétu nar. r. 1313, Jitku (Bonu) nar. v r. 1315, Václava-Karla nar. v r. 1316, Jana Jindřicha nar. v r. 1322 a Annu nar. v r. 1323. Všechny děti co nejdříve, ještě v dětství dynasticky provdal, nebo oženil. Nejznámějším příběhem je manželství Jana Jindřicha (obr. č. 22) a Markéty Korutanské zvané Pyskatá (obr. č. 23).

Obr. č. 22 

Nebudeme opakovat celkem známý příběh druhorozeného syna krále Jana Lucemburského, zajímají nás jen okolnosti, které souvisejí s návratem bratra Karla do Čech. 
V r. 1320 zemřela Jindřichovi Korutanskému druhá manželka Adléta Brunšvická (která používala stejně jako manžel titul královna česká, i když v Čechách nikdy nebyla).  Král Jan, řešící tehdy ve střední Evropě své záležitosti „systémem kulového blesku“, rozehrál připravenou „šachovou partii‘ a vyslal k Jindřichovi Korutanskému své dva „dohazovače“, Jindřicha z Lipé mladšího (Jindřich Železný) a Těmu z Koldic, kteří přesvědčili „krále“ českého, hraběte tyrolského a vévodu korutanského o možném vřelém přátelství s králem českým, neboť osobně proti sobě oba pánové nic neměli. Nabídli mu manželskou partii s Janovou sestřenicí Beatrix Savojskou.

Obr. č. 23

K tomu připojili i možnou další spolupráci, oženit Janova dvouletého druhorozeného syna krále českého s tehdy šestiletou dcerou Markétou
(obr. č. 23), později zvanou Pyskatá. Tuto připravenou dohodu včetně nabídky věna (odškodného) stvrdil král Jan přísahou 2. července 1324.

V dohodě se potvrzovalo, že Jindřich Korutanský pojme za manželku Beatrix Savojskou, sestřenici krále Jana, která dostane věnem deset tisíc hřiven stříbra pražské mince a Jindřich dostane …

…dvacet tisíc hřiven stříbra téže mince jako ušlé daně své zemřelé manželky Anny Přemyslovny. Jindřichova dcera, která si vezme syna krále Jana, měla dostat deset tisíc hřiven stříbra ve formě nemovitostí a urbury na Moravě a dvacet tisíc hřiven jako takzvaný jitřní dar. To všechno sliboval Jan Lucemburský, pokud se Jindřich vzdá všech nároků a práv v Českém království i za škody, jež tu utrpěl… .

16. října 1327 vyjela z Prahy delegace 13 českých šlechticů reprezentujících nejmocnější české rody,  jako doprovod pětiletého syna Jana Jindřicha, který se měl oženit  s devítiletou Markétou Korutanskou.
Jak to dopadlo nevíme, ale Jan Jindřich zůstal v Meránu, nebo na hradě Tirol a delegace se vrátila do Čech. Víme, že svatba se konala až v r. 1330. 
Je dost záhadou proč 13 šlechticů z Čech a Moravy, reprezentativní výběr nejvlivnějších šlechticů vůbec, jel do Merána bez krále, který dlel v Lucemburku, kde strávil i vánoce. Co Čechy a Moravany v Meránu přesvědčilo, a údajně pochopili, …že mocenské cíle které Jan sleduje, mohou znamenat posílení českého státu zvenčí..?  Dvouletého Jana Jindřicha ponechal další tři roky v péči příštího tchána. (Opakoval se studijní příběh Karla, ale s Janem Jindřichem v Meránu?)

Protože záhy se mnoho dalších „kulových blesků“ zamotalo, vrátíme se do Tirol až v roce svatby. Tím se nám otevřela možnost tuto dobu využít a zvážit, jak se ty „dinastické finanční kšefty“ mezi velmoži ve středověku skutečně proplácely. To je zajímavé pro představu, kde se braly peníze na stavbu takových sídel, jako bude v budoucnosti hrad na Ojvíně.

Obr. č. 24
(hřivny ve tvaru náhrdelníku)

V našem příběhu šlo kromě dlouhodobých politických dinastických manévrů, o finanční vyrovnání ve výši 40 000 hřiven stříbra. Podobně jako dnes vnímáme zlatou cihlu jako historický základ naší měny, tak podobnou vlastnost měla stříbrná hřivna v tehdejším středověkém světě. Když dohoda zněla 40 000 hřiven stříbra, pak to v hmotnostním poměru představovalo nikoliv peníze, ale prostou materiální směnu stříbra třeba jako příspěvek na nový hrad, nebo vedení místní války o územní nároky, peníze se z hřiven teprve musely zhotovit : 

1 pražská tzv. těžká  hřivna (obr. č.24) = 253,14 g stříbra vysoké ryzosti.
40 000 hřiven = 10 125 600g (≈ 10126kg≈ 10 tun stříbra).
Obvykle se takto bezhotovostně vyplácely nemovitosti typu hrad.
V případě Jana Lucemburského šlo o částku v hotovosti, v pěti splátkách.
Václav II. zavedl měnovou reformu a od r. 1300 dal razit groše. 
Groš té doby vážil asi 4 gramy.

Z jedné pražské hřivny se za Václava II. razilo ručně 64 grošů.
Ve druhé polovině 14. st. se z jedné hřivny razilo 70 grošů.
Zůstaneme u lepší varianty, která znamená, že by bylo 
vyraženo 2 560 000 pražských grošů.

Pražský groš (12 haléřů), půlgroš , parvus (haléř- stříbrňák)
     
Tesař si vydělal kolem 16 až 20 grošů týdně, nádeník jen 4 až 6. Přitom jedno vejce stálo 2 haléře, slepice 2 až 32 haléřů (v Praze byla dražší), za groš jste si mohli koupit kus másla nebo sýra anebo nůž. Za sekeru jste ale zaplatili už 3 groše, tedy týdenní plat, boty stály ještě více – jako dva týdenní platy. Za čuníka nebo krávu jste se pak skutečně plácli přes kapsu – prase stálo 5 až 29 grošů, kráva 22 až 55 grošů.

Ještě je třeba připomenout, že počátkem středověku se většina obchodování prováděla naturální směnou. Zavedení stříbrných mincí jako platidla bylo již ve středověku z hlediska hospodářského rozvoje státu nutné. Zásadní změny výroby a používání peněz provedl reformou v r. 1300 král Václav II. Veškeré přírodní bohatství nerostných surovin vlastnil král, ať leželo na jakémkoliv pozemku (zboží královské komory). Propůjčoval právo zřídit důl a dolovat rudu, kontroloval dodržování Horního práva a soustředil mincovny do Vlašského dvora v Kutné Hoře (obr. č. 25). Měl svrchované právo razit mince. Mince se v té době razily pouze z královského stříbra a doplňovaly v království množství potřebného oběživa.  Král mohl ražbu propůjčit jinému velmoži.

Obr. č. 25

Za tuto svojí královskou službu státu mu náležela urbura. Poplatek, který vybírali královští úředníci --urburéři od patriciů – vlastníků těžařstev.
Urburu z 1/8 vytěžené rudy (stříbra, zlata) platili těžaři ze všech míst v království, kde se těžilo. Za Václava II. byl královský roční důchod z urbury vyšší než 100 000 hřiven stříbra.

U šlechty byl v Českém království problém v tom, že jejich velké majetky byly v nemovitostech. Naopak pro běžné platby v hotovosti bylo v oběhu málo mincí, papírové peníze budou až v daleké budoucnosti. I vysoká šlechta byla často velmi zadlužená zejména pro to, že neměla dostatek mincí, se splátkami byl problém. Pro obyčejný lid, zejména pro vesničany, byly raženy drobné stříbrné mince parvusy-haléře neboli stříbrňáky. Podle vzhledu se asi používaly odstřihy stříbrného plechu, nebo mědi, zbylé z ražby grošů. Mince používané za Jana Lucemburského jsou vyobrazeny výše.

Zlaté floreny a zlaté dukáty

Již za krále Jana Lucemburského se začaly razit zlaté mince, které razili pro krále italští mincmistři, nazývaly se české zlaté floreny, ale král je používal spíše k reprezentaci své politiky. V té době ovšem zlaté mince v Evropě převzaly míru hodnoty převodu k ostatním měnám a zatlačily hodnotu pražského groše. Protože česká těžba zlata neumožnila ražbu potřebného množství dukátů, musel Karel mincovní zlato dokupovat v kurzu 1:10 stříbra.
I za těchto podmínek český král zvýšil ražbu českých zlatých dukátů, aby jako král a císař římský mohl provádět velké přesuny finanční hotovosti, protože jmenovitá hodnota zlatého dukátu za Karla IV. byla velmi vysoká. Po r. 1359 měl dukát hmotnost 3,59g a vysokou ryzost. Jeho poměr k pražskému stříbrnému groši byl v r. 1335 1: 25 (asi šlo o floren). Hodnota groše však již byla ovlivněna inflací a sníženým množstvím těžby stříbra na 8 500kg (v Kutné Hoře).

V r. 1373 zaplatil král za odkup Braniborska 500 000 zlatých dukátů, v poměru možná i více jak 1:25 - tj. asi 12,5 milionu stříbrných grošů. V té době měl devalvovaný groš asi hmotnost 2,5 g. Pokud by se měla platba uskutečnit v hotovosti, představovala by asi 31 tun stříbra. V případě zlatých dukátů by byla hmotnost „jen“ asi 1795kg.

Obr. č. 26 
V době panování Karla IV., zejména kdy byl již králem římským a císařem římským, nechal razit zlaté dukáty z nalezišť zlaté rudy v okolí Jílového u Prahy. Jílové se stalo centrem zlaté těžby. Karel IV. jmenoval Jílové v  r. 1350 Královským horním městem. V domě čp. 16 s jménem Mince sídlil královský dvorní úřad ( obr. č. 26 - muzeum dolování zlata). Do 14. století bylo v revíru Jílového vytěženo asi 10 tun zlata. V té době se již na mnoha místech v království těžila nejenom stříbrná ruda, ale ve větším množství i zlato. Technická úroveň těžby rud se zdokonalila i u železné rudy i jiných kovů. Bylo to proto, že v té době se žíly kovů nalézaly blízko povrchu a daly se dobře těžit, šachty měly hloubku od 20 do 150m. Postupně se dolování dostalo i do hloubky až 450m. Rekord v Kutné Hoře byl snad i 600m. Z písemných záznamů je známo 25 zlatonosných revírů. 

Obr. č. 27

Hospodářská úroveň českého státu vzrostla, umožnila Karlovi zahájit velké stavby. Nové Město pražské, Kamenný most, Svatovítskou katedrálu, založit Univerzitu a další. V legendárním dole Radlík u Jílového se pravděpodobně vytěžilo zlato na Svatováclavskou korunu (obr. č.27). 

Problém však nastal tím, že zlato jako kov samo o sobě mělo vysokou cenu. Optimistická představa, že snad dalších deset tun zlata, vytěženého v době jílovského “zlatého klondike“, bylo na dukáty dost, je opak pravdou. Při platbách do zahraničí, jak jsme uvedli výše, se dukáty ve velkém množství přesouvaly do okolní Evropy (připomíná-li nám to něco, jde o souhru náhod?) a Karel IV. musel naopak mincovní zlato dokupovat v kurzu (1:10). To ovšem prováděl s již devalvovaným stříbrným grošem. Groš na mezinárodním trhu slábnul i tím, že v Kutné hoře produkce stříbra poklesla více jak o polovinu.

 Dukáty byly spíše investiční peníze, mezi neurozeným lidem nepoužitelné, spíše nedosažitelné, snižovaly kupní sílu groše v běžném obchodování. To silně poškozovalo hospodářskou prosperitu uvnitř království. Král Jan jen za čtrnáctidenní pobyt u krále Francie zaplatil 10000 dukátů.

A zde náš průzkum používání peněz v době obou Lucemburků raději opustíme a vrátíme se opět po třech letech do Tyrol, abychom navázali  na příběh Jana Jindřicha, který zatím dospěl do věku osmi let. To již bude  v dalším dílu povídání.
 

Obr. č. 28 a č. 29

Kdo z čtenářů tohoto článku byl na Oybinu a prohlédl si trosky hradu a kláštera (obr. č. 29), si mohl v muzeu pod věží prohlédnout model (obr. č.28), jak hrad a klášter vypadaly před jeho vyhořením po úderu bleskem v r.1577.
 K Oybinu se ještě vrátíme. Z výše uvedených informacích o financování v době stavby, musela stát obrovské finanční prostředky v dukátech.
Kalel IV. na to peníze měl.

 
Povídání v tomto článku jsme více zaměřili na podmínky v jakých se utvářela osobnost mladého prvorozeného syna krále Jana Lucemburského. Také však na řadu okolností, které s tím souvisely. Mnoho uvedených letopočtů je použito pro představu v jakém období se  události chronologicky vyvíjely.
Stručný závěr, kterým můžeme základní otázky uzavřít, je odpověď. Králevic Karel za období svého dětského a jinošského života, nebyl jako člověk Karel příliš vzdálen od lidských vlastností, které měli a mají mladí lidé stejného věku, kteří zde žijí o 700 let později. V pozdějším věku se však mohly vyvíjet jinak.

Použité zdroje:
Spěváček,  Jiří:  Král diplomat, Panorama 1982
Spěváček,  Jiří:  Karel IV., Svoboda  1972
Čechura,  Jaroslav:  Karel IV. na dvojím trůně, TOK 1998
Plůdek,  Alexej: Králevic, král, císař, Albatros 1988 
Koláček, Luboš, Y.: Svatý erotik Karel IV., Akcent  2005
Vondruška, Vlastimil:  Život ve staletích - 14. století, MOBA 2011
Slasti.Otce.Vlasti.1969.1080p.WEB-DL.H264-R.i.H - online ke zhlédnutí a stažení - Přehraj.to (prehrajto.cz)
Karel IV. a Kutná Hora — PSK (ptejteseknihovny.cz)
Dolování v čase vlády Karla IV. | Stavební technika (stavebni-technika.cz)
Ottův slovník naučný/Horní právo – Wikizdroje (wikisource.org)
Vigilie – Wikipedie (wikipedia.org)
Další informace z Wikipedie a Internetu (mapy.cz.)
Vlastní archiv autora

Členům a příznivcům
Spolku Trávník a Naděje,
přeje  ZPRAVODAJ 
pevné zdraví a příznivý 
        rok 2024.

Omlouváme se všem našim čtenářům, kteří v únoru 2024 již tento článek nemohli nalézt v rubrice Hlavní stránka. Při ukládání původní verze z Hlavní stránky zpravodaje do uvedené rubriky k uložení nedošlo. Proto jsme tuto závadu opravili a Chalupáře Karla - člověk Karel jsme uložili do rubriky Historie.

Zdraví  administrátor
Zpravodaje Trávník a Naděje
V. Stanislav

V Praze 30. 12. 2023

Mince