Trávník a Naděje od středověku až k novověku.
Trávník a Naděje v únoru 2023
Trávník a Naděje od středověku až k novověku.
Na obrázku je nejstarší výřez pohlednice s trávnickou návsí před r. 1922.
Než opustíme historii Trávníku před rokem 1938, je třeba se ještě zmínit o několika důležitých okolnostech a novodobých poznatcích z území, které se naší vesničky týkají. Výše uvedený obrázek je patrně nejstarším pohledem na Trávník před r. 1922, kdy asi byla vesnice elektrifikována.
Prvním takovým údajem je, kdy Trávník vznikl.
Obecně se uvádí první písemný záznam v inventáři Milštejnského panství v r. 1391. Ale nikde se neuvádí, kdo a kdy panství založil.
Mnohé jsme již ve Zpravodaji psali, obdobně se nesly informace i na stránkách Trávník a věci okolo. Pokusme se o pohled z jiného úhlu.
Jde o nepochybný patriotismus autora tohoto článku, když prohlásí, že dnešní Trávník vznikl ve středověku, jako zárodek vesnice, někdy v rozmezí let r.1218 -1238. Na, nebo při cestě ze Cvikova do Mařenic, spolu s dalšími vesnicemi na trase do Žitavy. Těmto sídlům cesta zajišťovala existenční potřeby, protislužbou byla údržba a ochrana.
Obr. č. 1- Žitava r. 1650, obr. č. 2- Žitava- znak města, obr. č. 3 - Žitava r. 1744
Rok 1238 je období, kdy se v Horní Lužici objevili Ronovci - páni ze Sitavie, a následně r. 1255 objel na koni král Přemysl Otakar II. hranice města, aby vytyčil hradby. Povýšil osadu na město s mnoha právy. (Obr. č. 1-3) Žitava byla až do Přemyslovy smrti osvobozena od daně, žitavští obchodníci nemuseli v Čechách platit clo a Žitava měla právo razit mince až do roku 1300. Zřídil zde okresní soud.
Obr. č. 4- Litoměřice r. 1850, obr. č. 5 - znak města, obr. č. 6- katedrála sv. Štěpána
Rok 1218 je doba, kdy král Přemysl Otokar I. provedl konfirmační zápis existence zakládací listiny litoměřické kapituly (obr. č. 4-6), která byla knížetem Spytihněvem II. založena současně s tamějším kostelem již r. 1057. Podle kanonického práva je kapitula v pozici dignity, má zřízený úřad, jurisdikci in foro externo (vyhlásit soudní výrok), má vůdčí postavení.(ital. Preminenza).
…Všechna města v severních Čechách (od Krkonoš až po Krušné hory) se řídila právem magdeburským a svoji odvolávací stolici měla v Litoměřicích. Pouze Česká Lípa a Jablonné v Podještědí měly jako svoji odvolací instanci Žitavu. Ta se ale také obracela ve sporných případech do Litoměřic… .
Cesta mezi Litoměřicemi a Žitavou se samozřejmě neotvírala jako dnes, přestřižením trikolory. Historie stezky je asi mnohem starší. Prodlužovala se postupně, jak probíhalo osídlování.
Výše uvedené „entree“ se prodloužilo, ale Lipská stezka byla významnou spojnicí, po které probíhalo osídlování. Později mimo dopravní a obchodní funkci plnila zejména zajištění „úřední“ komunikace s kapitulou, především ve věcech církevních. Kapitula předávala také státní správě (království) důležité údaje o matrice obyvatel, projednávala soudní majetkové spory před zápisem do zemských desek, a další.
K cestě se ještě vrátíme.
Jak jsme již psali dříve, nebude trvat dlouho a v r. 1270 se otci Chvalovi z Lipé, pravděpodobně nikoliv v Lipé, ale v Žitavě, narodí syn Jindřich. V Žitavě pro vymoženosti, které městu udělil Přemysl Otakar II., bylo bydlení v zavedeném městě klidnější a pohodlnější. (Myslíme si, protože městečko Lipé zakládá později až Jindřich.)
Obr. č. 7- fiktivní obraz Jindřicha z Lipé,
Jak víme, jde o nejbohatšího a po králi a císaři Janu Lucemburském nejvlivnějšího dvořana Českého království té doby (pbr. č. 7). Až do r. 1319, kdy je mu 41 let má své rodinné sídlo v Žitavě. Zde se r. 1295 oženil a se svojí ženou Scholastikou má čtyři syny a asi tři dcery. Je velmož, rytíř a od r.1296 je u královského dvora v Praze v nejvyšších funkcích u králů, počínaje Václavem II. a konče u Jana Lucemburského.
Ovládá Žitavu, v letech 1311 až 1316 (narodil se KAREL IV.) přestaví hrad na Ojvíně a možná i jinde. Je majitelem několika panství. (Doloženě Lipské, Sloupské. Milštejnské?. Nevíme komu po r. 1329 patří vesnice Cvikovska?) Ovládá území českého severu až pod Českou Lípu. (Ve společnosti svých příbuzných, kde má nepochybně hlavní slovo.). Je představitelem zemské šlechty, rozhodujícím způsobem se podílí na budoucím kralování Jana Lucemburského společně s královnou Eliškou Přemyslovnou (poslední).
Obr. č. 8 Vodní hrad Lipé v České Lípě
Životní příběh Jindřicha z Lipé vydá na mnoho románů. V roce 1319, když je mu 49 let, vyhandluje na Janu Lucemburském směnu Žitavy za majetky na Moravě. Lipské panství s hradem (obr. č. 8 a č. 13) prodá svému bratranci Hynkovi Berkovi z Dubé (řečenému Starý). Společně s Eliškou Rejčkou (která jej přežije) se v Brně, jako moravský hejtman a králův maršálek dožije r. 1329.
O svojí rodinu v Žitavě se stará zřejmě dobře (pohrobek syn Pertold), jen není jisté, jestli Scholastika byla 1., nebo 2. manželka. Budoucí postavení všech dětí odpovídá postavení otce. Bez ohledu na fakt, že posledních deset let svého života žije v Brně s Rejčkou.
Děti:
(l. Vaňková, v románu KRÁLOVSTVÍ NA PRODEJ, ztvárnila příběh o
lidech okolo Jindřicha z Lipé, Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny z doby o které píšeme.)
Synové:
Nejstarším synem je Jindřich II. (obr. č. 9), kterého žitavský kronikář Jan z Gubenu nazývá Jindřichem Železným. Narodil se někdy ve druhé polovině 90. let 13. století, protože první zprávu o něm klade právě Jan z Gubenu do roku 1312. (Plnoletým je zhruba mezi 14 až 16 lety.)
Ještě za života staršího Jindřicha z Lipé roku 1321 se uskutečnil sňatek Jindřicha Železného s Anežkou z Blankenheimu, vzdálenou příbuznou krále Jana Lucemburského (babičky krále Jana a Anežky z Blankenheimu byly sestry). Již r. 1322 se stal po dobu královy nepřítomnosti zemským hejtmanem v Čechách. Když zemřel otec, nahradil ho syn Jindřich II. Železný u krále, jako nejvyšší maršálek.
Druhorozeným synem Jindřicha z Lipé byl zřejmě Čeněk (obr. č. 10), poprvé r. 1316 v souvislosti s propuštěním otce z vězení na Týřově. V r. 1339 se stal moravským zemským hejtmanem. Když se stal Karel IV. roku 1346 jak českým, tak německým králem, stal se Čeněk z titulu úřadu nejvyššího maršálka stálým členem jeho dvora. Roku 1360 byl Čeněk z Lipé jediným ze zemských úředníků, který doprovázel Karla IV. do Norimberka. Zemřel v r. 1363, ještě před smrtí mu zemřel v r. 1363 jeho jediný syn Jindřich V. z Lipé. V Čeňkovi z Lipé tak zemřel poslední přímý potomek zakladatele rodu, Jindřicha I. z Lipé.
Obr. č. 9 a č. 10 a č. 11 a č. 12
Fiktivní ilustrace Pánů z Lipé vytvořil v r. 1593 Bartosz Paprocki
v renesanční knize Zrcadlo Slawného Margkrabstwÿ Morawského.
Třetí Jindřichův syn Jan (fiktivní obraz není k dispozici a je nahrazen erbem pánů z Lipé (obr. č.11), narozený kolem roku 1309. Již v lednu 1330 měl titul moravského zemského hejtmana. V lednu 1337 se objevuje Jan z Lipé poprvé s titulem nejvyššího maršálka. V r. 1337 byl členem skupiny Karla IV., kterou na moři zajali Benátčané. Karel s Janem z Lipé a Bartolomějem na bárce lstí uprchli. Jan však brzy nato r. 1337 zemřel.
Čtvrtý syn Pertold (obr. č. 12) narozen roku 1329, až po smrti Jindřicha z Lipé (59let)? Nejmladší, předurčen k církevní kariéře. Je již od roku 1335 vyšehradským proboštem a tedy, jak bylo obvyklé, stal se také nejvyšším kancléřem.
Obr. č. 13 Vodní hrad Lipé v České Lípě
Dcery:
První Jindřichova dcera Kateřina, která vstoupila do starobrněnského kláštera P. Marie, založeného Eliškou Rejčkou. Roku 1334 je doložena jako abatyše kláštera a zemřela před 16. březnem 1350. První zmínka je z roku 1315, kdy byla zasnoubena Petrovi z Rožmberka.
Druhou Jindřichovou dcerou je snad Markéta, kolem r. 1323, se stala jeptiškou v klášteře v Marienthalu asi 20 km severně od Žitavy. Údajně se stala devátou abatyší kláštera.
Třetí dcera se jmenovala Klára. Když roku 1345 ovdověla, provdala se znovu za jiného významného moravského šlechtice Jana I. z Kravař.
Nelze pochybovat o tom, že všechny děti, včetně dcer, měly potřebné vzdělání a aristokratickou výchovu té doby, odpovídající rodovým zájmům otce Jindřicha z Lipé.
Je také nepochybné, že zajištění života rodiny v Žitavě bylo na dobu velmi nákladné. Město bylo velmi bohaté a prakticky bylo Jindřichovým panstvím. V jeho době prosperovalo, bylo v postavení královského města.
Jindřich z Lipé musel být i ve své početné rodině stratég. Syny manévroval tak, aby byli schopni převzít významnou pozici v blízkosti králů a císařů, nebo prelátů. Život ve středověku byl pro tak exponované lidi velmi rychlý. Ve velké většině i krátký. Jindřich se dožil padesáti devíti let, na tu dobu byl „kmet“. Posledních deset let hospodařil na moravských panstvích s královskou dvojnásobnou vdovou a „doma“ v Žitavě se mu narodil pohrobek Pertold-Bertold. Nepochybně byl velmi schopný organizátor, mnohokrát měl „namále“. Patřil mezi nejvyšší české stavovské velmože, vyplácel tři krále a jednoho císaře
Obr. č. 14
(r. 1305 získal od Václava II. Žitavu, jako podkomoří vyplácel 9. českého krále Rudolfa Habsburského, vyplácel zvoleného Jindřicha Korutanského s manželkou Annou Přemyslovnou a vyplácel krále a císaře Jana Lucemburského.).
Jeho prestiž stála na velkém majetku z královské přízně, z výnosu jeho panství ve správě hradů, které nechal postavit a z plateb jiných nájemců, kteří na jeho dnešních českolipských pozemcích si postavili své hrady. V neposlední řadě, také již z prosperujících vesnic a městeček typu Cvikova, Trávníku s Nadějí a dalších vesnic až k Ojvínu. Přikláníme se k možnosti autorství Jindřicha v nově postaveném hradu Milštejnu, možná ještě před r. 1316, kdy přestavěl Ojvín. (A za tři roky jej prodal králi?)
Jeho životní přítel Jan z Vartenberka již ve společném mládí měl asi k „dispozici“ Tolštejn. Příběh jejich hrdinských „kousků“ probíhá před r. 1300 ještě za Václava II.. Že by Jindřich v té době neměl svůj hrad?
I po té, nepochybně za Jana Lucemburského, spravovala panství Sloupské (obr. č. 14) a Milštejnské, možná i Žitavské, jeho manželka a jeho děti, kteří tato panství později po otci zdědily, je pak prodaly Berkovi z Dubé.
Ve výše uvedené části tohoto článku jsme se opět hluboce ponořili do trávnicko - nadějské historie se záměrem pokusit se o pohled do doby, kdy a za jakých okolností naše vesničky „přišly na středověký svět“. Vedou nás k tomu artefakty, předměty vytvořené lidmi žijícími ve středověku v obou vesnicích, městech a jejich okolí, které jsou dnes k vidění v našem okolí. Vyslovili a vysvětlili jsme názor na možné okolnosti vzniku Trávníku a Naděje, možná již v prvé polovině 13. století.
Úlohu hlavního původce jsme přisoudili Lipské cestě mezi Litoměřicemi a Žitavou.
Obr. č. 15
Již od dob Přemysla Otakara I. existovala v Českém království hustá síť cest, z nichž některé pro svojí důležitou obslužnost měly název zemské stezky i s mezinárodním propojením. Později se již označovaly jako obchodní silnice. Byly celoročně sjízdné. Žádný asfalt, měly hlinitopísečný kamenitý povrch, nazývají se mlatové. (Takový povrch měla naše silnice ještě v počátku šedesátých let minulého století.)
Využijme té příležitosti a projeďme se Lipskou cestou směrem od Žitavy ( obr. č. 15).
Pojedeme fiktivně v družině Jindřicha z Lipé, který dostavěl po r. 1300 Milštejn na panství Milštejnském a jede do Litoměřic, aby s kapitulou vyřídl své požadavky a potřeby k církevním službám pro své poddané.
Je na Ojvíně, kde nechal přestavět hrad.
Vyjíždí na Haim, pak na Valy ( obr. č. 15) a po námi značené hnědé cestě projíždí Krompachem, Mařenicemi a přijíždí ve směru od hřbitova (možná již existujícího) k trávnické návsi (obr. č. 17). Projíždí vesničkou, (ke které se záhy vrátíme), objíždí vpravo hlubokým úvozem skálu na konci Trávníku a jede cestou k vesnici Cvikov, kde se začíná budovat náves, příští náměstí městečka Cvikova.
Pokračuje po hnědé k Radvanci, projíždí Údolím samoty kolem reliéfu Krista po bičování (obr. č. 16), na rozcestí vjíždí na zemskou silnicí Budišín - Praha s modrou značkou. Na tomto rozcestí také odbočuje cesta na Arnultovice a Kamenici (tzv. hraběcí cesta), tam odbočuje silnice na Budyšín (na Svor).
Obr. č. 16
Projíždí Sloupem pod svým hradem (obr. č. 14) a směřuje k Pihelu. Přijíždíme do Písečné a je opět na hnědé značce, projel Starou Lipé a je na hradě Jindřicha z Lipé (obr. č8 a č. 13). Zítra jej čeká cesta do Kravař, Úštěku a do Litoměřic. Bylo pěkné počasí, cesty byly suché. Ujel třicet kilometrů, vyjel ráno a dorazil na hrad někdy odpoledne.
I na dobře udržovaných cestách se ve středověku doba jízdy řídila podle stavu cesty, počasí, roční dobou a kopcovitostí krajiny.
Orientačně můžeme použít následující tabulku.
pěší cestovatel – 20–30 km/den
volský povoz – 15–20 km/den, (volkové si musí v poledne odpočinout a pořádně se napojit, nemohou tak jít celý den) – 20 km/den
jezdec na koni - 30–50 km/den– těžký náklad (kůň nese kromě jezdce i rytířské brnění, pytle se zlatem a podobně) – rychlost cestování × 0,75
kurýr – 80–100 km/den (jede i v noci, střídá koně)
Obr. č. 17
Na obrázku č. 17 je fiktivní koláž trávnické přírody s naznačenou Lipskou cestou, při pohledu od současného hřbitova. V koláži jsou použity obrázky chaloupek - chýší, primitivních obydlí prvních osídlenců velké kolonizace. Fotografie chaloupek jsou z archeo skanzenu Curia Vítkov na kopci nad Chrastavou.
Po této cestě Jindřich z Lipé určitě v té době nejel, protože byl ještě „na houbách“. Nějak takto mohla vypadat obydlí prvních obyvatel vznikajícího Trávníku. Dřevěné stavby v otevřené přírodě, zejména hor jako jsou Lužické, v Trávníku nepřežily stáří 300 let.
Obr. č. 18
U několika chalup je ve starých pískovcových zárubních letopočet z druhé poloviny 18. století. Doposavad považujeme za nejstarší chaloupku (obr. č. 18) původní popisné číslo 4, které je součástí pozemku č. 3 v Trávníku. Máme doloženo nejstarší žijící obyvatelkou v Trávníku, že tento domek v r. 1945 obýval původní usedlík. Domek sloužil později jako sklad a minulý rok byly výměnou opraveny stěny z rozpadajících se trámů. Jeho stáří však neznáme.
CURIA Vítkov je v překladu dvorec ze 12. století, na Vítkově. Stojí za to se tam podívat. V místě bydlící lidé založili Spolek a ve spolupráci se svými příznivci, za pomoci znalých lidí, tj. historiků, odborníků různých řemesel a zřejmě s podporou obce, budují „amatérsky“ středověký dvorec. Spolu s tím pořádají ve dvorci různé kulturní programy a ukázky historického bojování.
Obr. č. 19 Obr. č. 20 Obr. č. 21
Shodou okolností nebyl k dispozici průvodce, ale mohli jsme si některé objekty prohlédnout. Vše co bylo k vidění, lze použít i k představě jakými začátky prošli přistěhovalci, kteří založili osady- vesnice Trávník a Naděje, o to nám šlo.
Hlavní je otázka, jak to mohli původní kolonisté tehdy dostupnými „technologiemi“ a prostředky udělat, aby si vytvořili kolektivní sídlo dvorec, ve kterém měli trvale žít. Bez současných strojů, stavebních hmot všeho druhu, pomocí již tehdy dostupných materiálů a prostřednictvím z dnešního pohledu archaicky nedokonalých nástrojů. S tím souvisí i druhá otázka, jak se dá ve dvorci bydlet a získávat vše, co k bydlení a obživě lidé potřebují. A také, jak je v tom angažovaná vrchnost, která vše ovládá a hradí.
Obr. č. 22 Obr. č. 23 Obr. č. 24
Základem dvorce je rodinné obydlí- srub. Na udusané rovné ploše je základními tesařskými prácemi- (na zámek) vytvořena jednoduchá roubená čtvercová podstava z dřevěných kuláčů, mezi sebou vytmelenými jílem a s dveřmi. Rozměr je odhadem asi 5x5 m (obr. č. 19). Na valbové střeše jsou na roštu z kulatiny přivázány snopy rákosu – došky (obr. č. 22), které z vnější strany jsou asi natřené vápnem. Zadní strana místnosti je krytá proti vodě zvýšenou masivní podlahou (obr. č. 23). V protilehlých rozích na hřebeni jsou dva otvory v došcích pro odvod kouře.
Princip této konstrukce střechy (obr. č. 22) je základem všech vesnických, ale i městských střech, až do začátku novověku. Rákosový, nebo slámový došek vystřídal většinově šindel, nebo břidlice. Topilo se a vařilo se na otevřeném ohni. Součástí topeniště ve srubu je i malá pec(obr. č. 24). Zkouší se různé varianty pecí s odkouřením pomocí dýmníku .
Jako v indiánském teepee, nebo v jurtě, je i zde otevřený oheň uvnitř domu (obr. č. 24).
Obr. č. 25 a č. 26
Nemáme velký prostor, abychom vysvětlili více. Jen komentovaná prohlídka specifických staveb dvorce ( obr. č. 25 různá skladiště, sýpky, domky řemeslníků…) je časově náročná. Po nahlédnutí do oken „paláce“( obr. č. 26) bylo vidět, že práce pokračují i uvnitř ( kachlová kamna, užitné vybavení.). Dvorec má palisádové opevnění se strážními věžemi (obr. č. 27).
Obr. č. 27 Obr. č. 28
Zájemcům o exkurzi doporučujeme si předem otevřít webové stránky Curie Vítkov (obr. č. 28), kde je mnoho informací nejen k e stavbě dvorce, ale též o připravovaných akcích pro veřejnost. Návštěvu je lepší sjednat telefonem.
Obr. č. 29
Budeme-li skromní a spokojíme se s tím, že Trávník vznikl někdy ve druhé polovině 13. století, je již možné, že Jindřich z Lipé používal cestu přes Trávník do Lípy a Litoměřic. Tak, jak jsme popsali jeho průjezd Trávníkem. K cestě se vrátíme v příštím článku.
Od hřbitova až na konec osady se okolí cesty (obr. č. 29) podstatně změnilo, roubené celodřevěné domy jsou robustnější a mají větší zázemí ohrad a stodol. Změnil se vzhled střech z valbových na sedlové. Více se používá štípaný šindel než došek. Tady v horách jsou chalupy rozmístěny při cestě a při potoce v různé poloze. Větší hospodářství ve směru k Zelenému vrchu mají rozmístění polí, luk a lesa jako lánové vesnice.
V Trávníku ještě dlouho nebudou mít kapli, ale sakrální vybavení poblíž cesty určitě měli.
Na většině střech nejsou a ještě dlouho nebudou komíny, ani dřevěné, natož z cihel. Až na výjimky. Již se používá dýmník na hradech a ve městech u zděných domů. Tady na vsi má dýmník jen jediná budova asi kovárny, (při cestě první vpravo), nad střechou je výrazný dřevěný komín z prken, uvnitř s rákosovým roštem (nebo proutím) vymazaný jílem, s dýmníkem v kovárně. (Fotografie domů v koláži jsou z různých skanzenů, tak staré domy, jak bychom potřebovali k dispozici nejsou.
Obr. č. 30 Obr. č. 31
V chalupách byly dýmné jizby s otevřeným ohništěm na varné podestě před pecí. Asi v 15. století se ohniště stavebně přesunulo na stěnu sousedící se vstupní předsíní. Kouř původně procházel volně klenbou střechy, ale při použití šindelů, nebo břidlice již musel vycházet otvory ve štítu střechy. Později se z lapače kouře vyvinul dýmník ústící do podkroví, které se stalo kouřovodem.
V r. 2022 v Novém Jičíně prováděli archeologové průzkum před přestavbou řadového domku. Pod podlahou odkryli původní zbytky středověké kuchyně s otevřeným ohništěm s kuchyňským vybavením z doby používání (obr. č. 30 a č. 31). Archeologové odhadli dobu používání na 15. st.. Pravděpodobně při dobytí města husity r. 1427, byl dům vypálen a nová stavba zakryla původní kuchyň v původní podobě pod podlahou.
Mezi keramickým nádobím leží na boku kuthan. Nádoba s trojnožkou a „ocasním“ pouzdrem pro tyč k vyjmutí z ohniště. Na obrázku č. 31 je celá kombinace s pecí, před kterou je umístěné ohniště.
Obr. č. 32 Obr. č. 33
Pro současníka je těžko uvěřitelné, že naši předci ve městech i vesnicích Českého státu až do závěru novověku (r. 1800) si připravovali jídlo, nebo dokonce pobývali v místnostech svých domů zakouřených otevřeným ohništěm. V 15. I 16. století, se zavedením dýmníků (obr. č. 33- pro nedostatek možností jsme využili dýmník z Curie Vítkov), vznikaly polodýmné a dýmné jizby. Na obr. č. 34 je poloroubený domek z Čisté u Litomyšle, který je chráněnou kulturní památkou, ve kterém je prokazatelně dýmná jizba ze 16. století. Zajímavý je polovalbový štít, který možná kryje původní bez komínové odkouření, k témuž asi také sloužil otvor v současném štítu.
Obr. č. 34 Obr. č. 35
Chaloupka, která je na vedlejším obrázku č. 35 je Kawulokova chalupa z Iztebného ve Slezku. K ní patří obrázek dýmné jizby č. 32. Ve velké hlavní jizbě této chalupy se odbýval běžný život, včetně nočního odpočinku ještě do 19. st., vnitřní stěny místnosti jsou černé od zakouření a sazí. Kouř údajně prostupoval mezerami mezi trámy. Inscenace současného vnitřku dýmné místnosti je vzhledově nepravděpodobná, že vznikla v dýmné místnosti. Tomu také napovídají i dva kryté dřevěné komíny, které se v takové podobě instalují pouze jako vyústění dýmníků (obr. č. 36).
Obr. 36 a obr. č.37
Je nepochybné, že krbové komíny se vestavěly jako součást silného zdiva hradů již ve středověku (purkrabství na Bezdězu), nebo u velkých dýmníků, jako je v kuchyni na Lemberku. Podobně se prosadily komíny u městských zděných staveb. Nenalezli jsme však zdůvodnění, proč tak dlouho trvalo zavedení zděných komínů nad hřeben střechy do dřevěných staveb, především ve vesnických domech. Proč raději obyvatelé zvolili zakouřenou jizbu.
Jedním z důvodů mohly být drahé cihly, jejichž výroba je v Čechách známá již od 14. Století. Obludná stavba na obr. č. 37 je archeologickým průzkumem nalezená malá cihlářská pec, ze které se cihly vybíraly po vypálení z vrchu rozebraným stropem. Středověk uměl podobně vyrobit z vápence i vápno.
Středověcí obyvatelé chalup museli dokonale zvládat práci s ohněm s nízkým plamenem. Museli dodržovat praktiky, které je naučily pracovat uvnitř domu s malým ohněm, více užívat zuhelnatělých oharků.
Součástí otevřeného ohniště byla i velká pec. Stavěla se původně z plochých kamenů, později z cihel, avšak bez komínu a později s dýmníkem (obr. č. 33). Později se v peci topilo ze síně, případně z malé černé kuchyně kam se před přikládací otvor přemístila podesta s otevřeným ohněm na vaření.
Obr. č. 38 Obr. č. 39
Díváme se na roubené chaloupky bez komínu (obr. č. 38). Dýmník mají vyvedený zřejmě do podkroví sedlové střechy, která je kouřovodem. V protilehlých štítech mají původní otvor k odkouření. U prvé chaloupky je zakrytý sklem, na druhé chaloupce je původní otvor zakrytý polovalbovou stříškou. Na druhém obrázku č. 39 je černá kuchyň umístěná v síni za obytnou jizbou s pecí. Vybavení „sporáku“ již odpovídá konci novověku někdy kolem r. 1800, je kovové a volné trojnožky mimo jiné umožňují nahradit středověký kameninový kuthan.
V počátku 19. st. zřejmě místní obyvatelé postupně přestavěli své domy v Trávníku a Naději. Zrušili černé kuchyně, postavili zděné komíny. Současně již místo šindelů použili eternit, nebo břidlici. Nově postavené podstávkové roubenky zakryly deštěním. Otevřené ohniště nahradili zděným sporákem, protože kamnáři již delší dobu měli k dispozici kvalitní litinové pláty, které se nazývají tály.
Jsou některé jevy, které lze jen obtížně vysvětlit. Sem patří naše otázka proč tak dlouho se používalo v domech otevřené ohniště a proč se nestavěly zděné komíny. Nenašli jsme odpověď historiků.
Pravděpodobně jedním z pozdějších důvodů byly v období tvrdé rekatolizace a morových ran po r. 1679, jak jsme již psali, také nákladné vojenské výdaje Leopolda I. Jedním řešením s neblahými důsledky zejména na vesnicích bylo zavedení daně z komínů.
Obr. č. 40
Dymné a polodymné jizby byly zachovávány také z důvodů vyhýbání se placení daně z komínů, která byla zavedena v roce 1676 Leopoldem I. Daň se platila z každého komínu, který vyčníval nad střechu.
Asi historicky významnějším důvodem byl strach z požárů.
U koho vznikl oheň, pod trestem smrti byl povinen ihned křikem upozornit své okolí. Při vzniku ohně měli všichni povinnost přispěchat se vší čeledí k ohni, přičemž každý měl vzít z domu háky, žebříky a vědra. Za žhářství byl trest smrti.
Následoval nutně další zákon: Ohňový patent Marie Terezie byl vydán 21. srpna 1751.
Realizace patentu ležela na městech a vesnicích. Ukázalo se záhy, že může situaci zlepšit.
Dobu o které výše píšeme můžeme zakončit v Trávníku a Naději jako součástí Cvikova (obr. č. 40, Žitavská ulite počátkem minulého století.).
V noci z devatenáctého na dvacátého dubna 1804 vypukl v domě čp. 124 (v Nerudově ulici) požár od pochodně ve chlévě. Dům ve chvíli zahořel. Silný jižní vítr vehnal plamen přes 23 dřevěných domů směrem na Kalvárii. Bylo zasaženo na padesát chalupnických usedlostí. Jen díky obětavým lidem s kbelíky a stříkačkami se podařilo oheň zastavit.
31. července 1820 se opilec Recziegel rozhod usmažit si vejce, Během chvíle dům hořel, bylo velké sucho. Vír horkého vzduchu z požáru rval věchty hořících došek do všech stran. V půl třetí ráno hořela radnice, zřítila se věžička se zvonem, málem shořel kostel. Hasiči se stříkačkami přijeli z okolních obcí, dokonce až ze Žitavy. Shořelo 65 domů.
Obr. č. 41 a č. 42
Na obr. č. 41 je Michalův statek ze skanzenu Horní Pohleď. Na předním štítu má předsunutou valbovou stříšku, která vytváří přesah štítu. Na zadním štítu tuto stříšku nemá. V současnosti je na hřebeni střechy menší komínek. Takovýto přesah mají i jiné domy v našem článku, domníváme se, že nejsou původně okrasou, ale že kryjí původní komínový průduch. Na sousedním obrázku č. 42 je dům ve Cvikově pod náměstím a některé domy ve Cvikově mají v konstrukci krovu ve štítu také podobnou valbovou střechu. Nabízí se odpověď, že tyto doplňky architektury střechy mají původ v zakrytí dýmných otvorů z doby, kdy podkroví bylo v minulosti součástí odkouření z černé kuchyně.
Obr. č. 43
Jsme v Trávníku s kapličkou Svaté Rodiny v roce 1802 (obr. č. 43). Díváme se z trávnické stráně na trávnickou náves v pozadí s hřbitovem (obr. č. 44). Pohlednici s domy čp. 2 a čp. 1 hostinec (obr. č. 45), získal z Internetu Adam Novák. Tento pohled z návsi neznáme.
Obr. č. 44 a č. 45
Zdroje:
Autorský kolektiv, kap. 3 – Mgr. Ladislav Smejkal - CVIKOV město na úpatí Lužických hor-Požáry města a další informace.
Vlastimil Vondruška - ŽIVOT VE STALETÍCH, lexikony historie 14. -16. století
Raně středověká otopná zařízení a jejich rekonstrukce | Curia Vitkov
Curia Vitkov
Dvorec | Curia Vitkov
Roubená stavba – Wikipedie (wikipedia.org)
Historie pánů z Lipé (vinarstvipanuzlipe.cz)
Páni z Lipé – Wikipedie (wikipedia.org)
Editace stránky Ohňový patent – Wikipedie (wikipedia.org)
Další informace z Wikipedie a z Internetu
Fotografie z vlastního archivu a z uvedené literatury
Čtenáře zdraví administrátor Zpravodaje Trávník a Naděje.
V Praze 28. února 2023
(Omlouváme se, závěr článku jsme museli z kapacitních důvodů zkrátit.)
